Každodenní

Další z mnoha, jedni z mála

21. července 2018 v 19:38 | Linda
Odlehlá část lesa, kam vedou pouze neviditelné stezky. Kazatelna metr nad zemí, tvořící tak hezké suché místo na přečkání plískanice. Noc. Déšť. Bouřka. My dva. Já ve spacáku. On v termofolii nacpané pod oblečením.

"Začíná foukat," říká. Já, zabalená do větruodolného spacáku, samozřejmě necítím nic.
"Jak velká je ta celta?" ptá se dál, zuby mu jektají zimou, zatímco ukazuje na moji celtu nataženou na zemi jako další vrstvu tepelné izolace.
"Myslíš, abychom ji přehodili přes to prkno?" ukazuju na slabý trámek, který by v kombinaci s celtou tvořil stěnu a tudíž boční ochranu před větrem.
"Ne, abychom ji přehodili… přes… nás."
Na tu ostýchavost, zdráhavost a nesmělost v jeho hlase nikdy nezapomenu. Stejně jako na teplo z jeho zad, když jsme se navzájem dotýkali hřbety a zahřívali se.

"Je ti v tom spacáku teplo?" zeptal se mě zničehonic uprostřed noci. Jak sakra poznal, že jsem vzhůru? Nebo mluví ze spánku?
"Jo. A tobě v těch vrstvách?"
"Jo."
"Super."
Další přetočení na bok. Další teplo. A zvláštní pocit bezpečí.

"Není ti zima?" ptá se časně zrána, když ranní chlad dotěrně zalézá pod nehty.
"Mrznou mi nohy," odpovídám stručně. Můj spacák je sice fajn, ale ne v 5 °C. A jak zjistil, že jsem vzhůru?
Buch. Na mém spacáku přistála jím vyhřátá celta.
"Já jsem v pohodě. Bez té tvojí celty bych tu noc nedal."
Zvedá se a jde pryč. A mně je zle. Stará se o můj tepelný komfort a přitom kdyby si večer neřekl o celtu, ani by mě nenapadlo nabídnout mu ji. A nic mi nevyčítá, i když jsme se do téhle situace dostali skrze mé rozhodnutí. Dokonce mi ještě poděkuje. Zasloužím jednu výchovnou, ne vděk!

Stydím se za to, že jsem kamarádka na baterky. Dělám chyby, zas a znova, ale tohle byl neomluvitelný přešlap. Další z mnoha.

Kdyby to bylo naopak… Taky bych se starala. Taky bych mu nic nevyčítala. Taky bych mu poděkovala. A místo jedné výchovné bych ho objala, protože já bych bez něj tu noc taky nedala, a na ten stydlivý úsměv, když jsem mu později ve dne děkovala, taky nezapomenu.

Možná, že po všech těch letech začínám chápat, co to je přátelství. Jenom doufám, že už není moc pozdě. Jsou tady určití lidé, které nechci ztratit. Jedni z mála.

Růže

4. července 2018 v 6:22 | Linda
Jdeme po lesní cestě, všude jenom kameny, šišky, jehličí a větve.
A najednou se uprostřed cesty válí krásná oranžová růže.
"Jé, růže!" pravím.
Můj spolucestovník se mi na chvíli ztratí z očí a když už ta chvíle trvá moc dlouho, otáčím se, abych se přesvědčila, jestli nezemřel bídnou smrtí, jenom abych zjistila, že v ruce drží tu růži a se slovy "ta je pro tebe!" mi ji podává.
Lidi, věřte tomu, nejhezčí věci jsou zadarmo.

Neplánovaný výlet na Královec

21. června 2018 v 9:51 | Linda
Hraju Dračí doupě, což je fantasy hra na hrdiny klasicky s tužkou, papírem a kostkami. Tenhle týden odpadla schůzka, tak jsem si vzpomněla, jak mi kamarád (schodou okolností ten s tím papírovým porsche) říkal o bývalém lomu, který je teď zatopený a lidi se tam jezdí koupat.

Tak jsme dohodli čas, sebrali ještě druhého exota z naší skupiny a psa a vyrazili jsme.

Okolí lomu bylo krásné, ostatně jako všude tady - lesy, louky, svahy a pole s konopím.

Krátkou procházkou jsme dorazili k malému zákoutí, kde byl dobrý vstup do vody. Nakonec jsem se koupala akorát já a pes, ale zdálo se, že to byla ideální rovnováha věcí. Dva na břehu, dva ve vodě.

Na zpáteční cestě jsme se shodli na tom, že bychom ještě někam vyrazili. Pejska jsme zavezli domů a podle instrukcí exota jsme dojeli ke Královci.

Normální lidé by to pojali jako výšlap na horu, my jsme to vzali trošku kolem a kolem, cvičili jsme se v hodu na terč (kameny na pokácené kmeny u cesty), šermování (větvemi), štafetě (s kamenným kolíkem) a šplhání (po všem možném). V podstatě taková malá olympiáda, na zpáteční cestě z kopce dolů došlo i na sjezd (bez lyží a po kamenech). A ano, všem nám již bylo 18.

Z předešlého odstavce jste si mohli udělat lehkou představu o množství kamenů, které se tam nacházelo. To platilo tak nějak generalizovaně, především však pro cestu. V bosobotkách to byla sranda jenom chvíli. Mám 3mm podrážku, takže to jsem se rovnou mohla vyzout a jít úplně naboso. Nemám sice nijak extra rozmazlené nohy, na terén jsou zvyklé, ale tohle byla úplně nová úroveň. Neříkám, že to bylo bolestivé, ale ani neříkám, že to byla procházka po lesním mechu.

Přesto se mi to líbilo.

V půlce cesty jsme se zastavili a krátce pokochali dechberoucím výhledem. Bohužel, z fotek to je takové bezrozměrné, ale kdyby už nic jiného, za výhledy jako tenhle stojí každý kámen na cestě.



Na vrchol jsme dorazili ve 21:10 a ač slunce už zapadlo, stále bylo krásně vidět do dálky. Pokochali jsme se, řešili jsme procentuální zastoupení ženské a mužské části v rámci jednoho člověka a správnou techniku dřepů (a spoustu ůzných, neméně důležitých, témat) a vydali se na zpáteční cestu.



Musím podotknout, že dolů se mi v bf botách šlo o mnoho lépe než nahoru. Nemusela jsem totiž na chodidle stát celou dobu, než vytáhnu druhou nohu nahoru, položím ji dopředu a udělám krok, ale v případě potřeby jsem mohla cupitat a nebo sjíždět (upozornění pro Vás: je to špatný nápad).

Ač jsem holka z vesnice, nikdy jsem neviděla světlušku naživo. U nás prostě nebyly. Tak jsem si to užila teď naplno, kdy lesy svítily jako městská promenáda za jarního večera. Protože už bylo čtvrt na jedenáct v noci a v lese bylo šero, nebylo pod stromy v dálce vidět nic, pouze líně poletující světélka. Desítky na jednom místě!

Domů jsme dojeli pozdě a utahaní jako koťata, ale už plánujeme, kdy si to dáme znova.

Červnové dny… Některé

9. června 2018 v 17:36 | Linda
Sousedi mají obrovskou třešeň, která nám každoročně dává zásoby ovoce do mrazáku. Tenhle rok jsem se konečně rozhoupala k tomu, že zkusím uvařit marmeládu a sirup. Taky jsem se jela podívat za mojí starou dobrou známu, abych k mému neskonalému potěšení přišla na to, že se jí daří skvěle. A náhodou jsem se octla ve výletním vláčku.

První oficiální článek?

7. června 2018 v 18:24 | Linda
Ahoj. :)

Možná by nebylo od věci trochu objasnit smysl tohoto blogu.

Před několika lety ("shodou okolností" to bylo vrcholné období puberty) jsem si řekla ne.

Nelíbilo se mi, jakým směrem jsem se ubírala, nelíbil se mi pocit, se kterým jsem večer ulehala ke spánku, nelíbilo se mi, co jsem sama sobě prováděla.

Boj to je těžký a nekonečný, ale jsem velice ráda, že jsem se do něj pustila.

Nezúčastněným pozorovatelům se může zdát, že se vlastně nezměnilo nic, to proto, že se největší změna udála v mé hlavě, ve způsobu, jakým přistupuji sama k sobě. Ale teď, o několik let později, ten obrat začíná být viditelný i navenek (údajně).

Nechci se tu moc zabývat minulostí, nicméně nepochybně stojí za tím prvotním impulzem ke změně a má největší zásluhu na tom, že jsem vystoupila ze svého stínu a vydala se do neprozkoumaných krajin.

Co tedy očekávám od blogu?

Beru ho trochu jako bič na sebe.

Jakožto správný "hraničář" (člověk s hraniční poruchou osobnosti, ale nechci si ji přiznávat, považuju to radši za přirozený proces vývoje osobnosti, navíc mi přijde, že to je akorát pojmenování výmluvy) se velice rychle nadchnu, stejně rychle ale dokážu i vyhasnout a přeskočit někam jinam, kde zase krátce zazářím a pak zapomenu a pořád dokola.

Začátek tohoto mého "přesměrování" začínal stejně, jako miliony falešných přesměrování předtím. A docela podobným způsobem i pokračoval.

Nicméně tentokrát cítím, že nechci, aby tenhle vlak jen tak zastavil, přejel z kolejí na silnici, proměnil se v auto a jel někam jinam.

Změny, které se udály, jsou mi přínosné a naplňují mě. Navíc nastávají dny, kdy mi přijde, že se přibližuji k tomu ideálu člověka, kterým bych jednou chtěla být. Jsou to nepatrné krůčky, ale jsou.

Jenže pak taky nastávají dny, kdy pomalu uvadám a odlétám do jiné kapitoly. Zapomínám.

A proto tu je blog. Až doteď jsem to zvládala jenom s pomocí deníku, neustálého přísunu motivace (čtením různých článků či sledováním videí, která se týkají mých zájmů) a psaní příběhů.

Pak mě napadlo (a ano, byl to, nečekaně, impulzivní zážeh, ale držel se mě skoro měsíc, tak jsem si nakonec řekla, že to zkusím), že když budu mít něco, co bude veřejně přístupné, a tudíž všem viditelné, třeba mě to dokope. Donutí mě to nevzdávat se, protože můj neúspěch by pak byl všem na očích ("všem" berte s rezervou. :D ).

A protože internet dneska nabízí tu skvělou možnost anonymity (alespoň na té rovině, že dokud se Vám nepředstavím, jsem Linda, náhodná holka), je pro mě jednodušší začít. Můžete si mě třeba spojovat s reálnou osobou, ale i kdybyste byli moji rodiče, nespojíte si mě se mnou. Takže můžu být anonymně osobní, osobně anonymní, to je jedno.

No dobře, ale co tady bude za články?

Mix každodenních záležitostí, ale ne každodenních příspěvků.

Zajímám se o pro někoho "alternativní" dlouhodobě udržitelný způsob života - celkově vzato, ekologicky přátelštější.

Dále jsem propadla kouzlu minimalismu, je to právě ta věc, která mi pomohla nejvíc si uklidit v hlavě, tudíž ovlivnila i většinu dalších událostí (tak proč ji, sakra, píšeš až na druhé místo?).

Přešla jsem na barefoot - chození "naboso" a můžu si to jenom a jenom pochvalovat.

A v neposlední řadě ráda čtu (hlavně fantasy) a vyrůstala jsem mezi motory, takže ač ekologicky aktivní, čtyř a dvou kol jsem se vzdát nedokázala.

Sem tam se tu objeví kousek té teorie, tady a tam deníkový zápis, tu a tam nějaký recept nebo návod, občas nějaká knižní záležitost… A možná i nějaká naprosto totálně úplná blbost, na ty jsem, koneckonců, odborník.

Prostě vzato kolem a kolem, nic, co by tu nebylo už tisíckrát.

Něco končí, něco začíná

6. června 2018 v 21:40 | Linda
Blog jako součást překonávání toho, kým jsem byla, a směřování budoucí cesty?

Uvidíme.
 
 

Reklama