Půl roku v bosobotkách

19. července 2018 v 11:55 | Linda |  Barefoot
Chodit naboso byla jedna z maličkostí, které ve výsledku měly obrovský dopad na velkou spoustu věcí.

Pro začátek svojí bosé cesty jsem si vybrala leden. Všimla jsem si, že se v okolí města, kde studuji, pořádá kurz šití barefoot (zkratka bf) bot, takže jsem se rozhoupala a přihlásila jsem se. Už předtím jsem si doma vyráběla huarache, ale moc jsem toho v nich nenachodila. Jsem sice divná, ale v prosinci se mi nechtělo běhat v sandálkách.

(Vypadá to, jakože mají velký nadměrek kolem prstů, ale nemají, to jenom, jak jsem měla patu položenou na zemi, tak bota popolezla nahoru)

Neodolala jsem ale, a zkusila jsem se alespoň proběhnout ve sněhu (u nás ho moc není, tohle byl vpodstatě jediný poprašek za celou zimu). A tehdy jsem si to úplně zamilovala. Cítit zemi, po které chodíme, je skvělá věc. Trošku návrat k přírodě.


Se zimními botami z kurzu jsem byla vysmátá celou zimu. Tahala jsem je všude - ať už na cestu do školy po posoleném chodníku nebo na výlet do hor metrovými závějemi. Nejsou sice nepromokavé, ale nepozorovala jsem na nich, že by jim to nějak vadilo. Vždycky jsem je akorát vysušila, namazala tukem na kůži a mohla jsem začít nanovo.

Jejich obrovská nevýhoda je, že kloužou, ale hrozně moc. Což je vlastně zároveň taky výhoda, protože jestli mě něco baví, tak to je rozeběhnout se před zledovatělým úsekem a dojet až nakonec.

Také jsem začala pozorovat první změny na svém chodidle. Ploché nohy jsem nikdy neměla, takže v tomhle směru nemůžu posoudit, čeho jsem si ale všimla je, že se mi nasvalila ploska nohy. Najednou byly vyrýsované jednotlivé svaly, když jsem je zatla, připadala jsem si jako na výstavě kulturistických nohou.

Také se mi začaly rozvíjet prsty, konečně jsem viděla svůj malíček, který byl v normálních botách strčený pod ostatní prsty.

Co mě ale potěšilo nejvíc bylo, že při dlouhých pochodech zmizela bolest prstů, kterou jsem vždycky pociťovala v pohorkách. Pídila jsem se po příčině, a jako logické vysvětlení mi přišly kladívkové prsty. Protože mám ukazováčky delší než palce, v normálních botách neměly dostatek prostoru a začaly se deformovat. Při krátkém pochodu to nijak nevadilo, ale po 10 a více kilometrech jsem už pomalu nemohla normálně jít kvůli řezavé bolesti. Prsty se zmáčkly a protože neměly místo na normální odvíjení při chůzi, všemožně se v botě pitvořily, šlachy byly zkrácené a přetěžovaly se a prsty naříkaly.

V bf botách bylo najednou místa hafo. Teď, po půl roce, mám ty ukazováčky sice pořád stažené, ale rozhodně ne tolik. Začínají se rovnat (pomáhám jim různým cvičením a protahováním, ale na to jsem lajdák, takže občas dostanou trénink třikrát denně a občas na ně na týden úplně zapomenu) a hlavně nebolí!

Tohle byly moje prsty předtím, teď zpětně nechápu, jak jsem takhle mohla odchodit tolik kilometrů.


A tady po půl roce. Pořád je ten ukazováček vystrčený nahoru, ale změna je obří.


Celkově mám z chůze větší radost. Užívám si různé terény, baví mě porovnávat pocit na šiškách s pocitem na písku nebo šterku. Líbí se mi, když si umažu nohy a pak jenom projdu mokrou trávou nebo kaluží a zase je mám čisté. Teď v létě zbožňuju, že mi nohy dýchají.

Jásá i moje minimalistické srdce, protože mi vlastně stačí dva páry bot na celý rok - zimní a huarache. Přesto jsem si ale na kurzu vyrobila ještě takové parádní sandálky, které nosím když jdu třeba na zkoušku nebo jinou formálnější událost (formálnější berte s rezervou, kdybych šla do divadla, překonala bych se, sandály nechala doma a vzala si boty na podpatku. Sice bych je sundala jakmile by ztlumili světla v sále, ale to už je jiná).


Protože jsem milovník přírody, dlouhou dobu jsem pochybovala o vhodnosti sandálů do terénu. Nicméně jeden výlet do lesa a bylo jasno, že jsou lepší než pohorky. Nekecám!

Boty drží na noze jako druhá kůže, takže není problém šplhání po stráních, brodění se bahnem nebo lezení po stromech (není to sice žádná hitparáda, ale pořád je to lepší než crocsy, ve kterých jsem jednou lezla na jabloň pro uvízlou psí hračku… Nikdy víc!).

Lidé na mě divně koukají, přece jenom už od mala je nám vštepováno, že do lesa jedině v pohorkách do půli lýtek, ale tohle je lepší. Nemůžu chodit tak rychle, ale přijde mi, že je noha jistější.

A když prší nebo je bahno, nemusím nic řešit. Louží nebo řekou normálně projdu a po pár minutách mám boty i nohy opět suché, bahno je sice nepříjemné, protože klouže, když se dostane mezi botu-nebotu a chodidlo, ale stačí projít mokrou trávou (nebo trávou obecně, taky to funguje) a je to pryč. Jak kamarádka řekla - není to pro princezničky.

(Z výšlapu na Královec. Po okrajích cesty je sice tráva, ale jít v ní bylo ještě horší než po těch šutrech - byla totiž plná daších šutrů plus byla ještě smotaná do sebe, takže se člověk musel prodírat trsy ostré trávy.)

Co se zranění týče, tak já jsem dobrodružný trouba, to znamená, že vlezu úplně všude, ať už tam je hezká rovná cestička nebo krátery plné ostrých kamenů a trnů (Dobře, nebudu Vám nic nalhávat - nejsem hrdina, kamenitá cesta je super jenom na chvilku, to samé asfalt. Ač to není úplně nejpříjemnější zážitek, který mám s bosochozením spojený, nelituju toho a lidé mi nevěří, když říkám, že mi to vážně nevadí). Nechodím jenom po turistických trasách, často si krátím cestu neexistujícími stezkami, takže se často potkávám s různými zdroji zranění, ale zatím jsem vždycky vyvázla v pořádku.

Klíčem je totiž uvědomělé našlapování. Tím, že můžu terén vnímat, můžu také zareagovat na jakýkoliv diskomfort, který vnímám. Když cítím, že mám pod nohou něco ostrého, tak na to prostě nedošlápnu, ale ucuknu nohou a položím ji vedle. Překvapilo mě, že spousta lidí je z tohohle úplně na větvi a nemůžou to pochopit. Ale ruku na srdce, kdybych měla boty s 5cm podrážkou, taky bych nechápala, proč si někdo vybírá kam šlape, když bota přece všechno skryje.

A jiná poškození typu poškrábání od větvičky jsou minimální. Kůže na chodidlech mi zhrubla, takže vydrží mnohem víc a nějaká větvička nemá šanci. Ostružinové šlahouny jsou trochu jiný kalibr, ale taky se to dá.

Co je ale horší než v botách jsou klíšťata. Mnohem líp se jim chytá na holé nohy, ale tahle nevýhoda je vlastně zároveň taky výhoda - nemusím se zouvat, když si chci prohlédnout nohy. Takže vylezu z vysoké trávy, zkouknu nohy, když tam něco leze, sundám to, a jdu dál.


Lidé obecně koukají, když mě v těch botách-nebotách vidí. Někteří opovrhovačně, někteří se zájmem, už se mi stalo, že se mě někteří dokonce zeptali, co to mám za boty (a hned další otázka byla, jestli to nebolí, když jdu po kamenech). Za sebe můžu s klidem v srdci říct, že mi to je celkem jedno, jak se kdo kouká na moje boty, ale chápu, že pro někoho to není příjemné.

Další z pozitivních přínosů bylo celkové zlepšení držení těla. Narovnala se mi záda, přestala jsem se předklánět a kulatit ramena a nekoukám se do země (což je překvapující, člověk by řekl, že od země neodlepí oči, protože musí skenovat terén). Najednou jsem z ničeho nic objevila, že nejenom mám břišní svaly, ale dokonce je při chůzi používám. Delší pochody jsou pro mě pohodlnější, protože nepřetěžuju jednostranně jednu část těla, ale zátěž rozkládám rovnoměrně.

Opotřebení bot je minimální, jak zimních, tak obou párů sandálků.

Pro chození naboso se nadchla i moje rodina, pomohla jsem jim vyrábět huarache. Těší mě, že se do toho vážně zažrali a pomalu to berou jako životní styl a ne jenom hezké sandálky na léto… Pořád mi tvrdí, jak se těší, až za mnou přijedou na návštěvu do mého dočasného bydliště a půjdou se mnou na procházku do místních lesů.

Kolem a kolem, jsem moc ráda, že jsem na bosochození přestoupila. Těžko říct, co mi to udělá za deset dvacet let, ale momentálně na sobě pozoruji pouze změny k lepšímu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama