Další z mnoha, jedni z mála

21. července 2018 v 19:38 | Linda |  Každodenní
Odlehlá část lesa, kam vedou pouze neviditelné stezky. Kazatelna metr nad zemí, tvořící tak hezké suché místo na přečkání plískanice. Noc. Déšť. Bouřka. My dva. Já ve spacáku. On v termofolii nacpané pod oblečením.

"Začíná foukat," říká. Já, zabalená do větruodolného spacáku, samozřejmě necítím nic.
"Jak velká je ta celta?" ptá se dál, zuby mu jektají zimou, zatímco ukazuje na moji celtu nataženou na zemi jako další vrstvu tepelné izolace.
"Myslíš, abychom ji přehodili přes to prkno?" ukazuju na slabý trámek, který by v kombinaci s celtou tvořil stěnu a tudíž boční ochranu před větrem.
"Ne, abychom ji přehodili… přes… nás."
Na tu ostýchavost, zdráhavost a nesmělost v jeho hlase nikdy nezapomenu. Stejně jako na teplo z jeho zad, když jsme se navzájem dotýkali hřbety a zahřívali se.

"Je ti v tom spacáku teplo?" zeptal se mě zničehonic uprostřed noci. Jak sakra poznal, že jsem vzhůru? Nebo mluví ze spánku?
"Jo. A tobě v těch vrstvách?"
"Jo."
"Super."
Další přetočení na bok. Další teplo. A zvláštní pocit bezpečí.

"Není ti zima?" ptá se časně zrána, když ranní chlad dotěrně zalézá pod nehty.
"Mrznou mi nohy," odpovídám stručně. Můj spacák je sice fajn, ale ne v 5 °C. A jak zjistil, že jsem vzhůru?
Buch. Na mém spacáku přistála jím vyhřátá celta.
"Já jsem v pohodě. Bez té tvojí celty bych tu noc nedal."
Zvedá se a jde pryč. A mně je zle. Stará se o můj tepelný komfort a přitom kdyby si večer neřekl o celtu, ani by mě nenapadlo nabídnout mu ji. A nic mi nevyčítá, i když jsme se do téhle situace dostali skrze mé rozhodnutí. Dokonce mi ještě poděkuje. Zasloužím jednu výchovnou, ne vděk!

Stydím se za to, že jsem kamarádka na baterky. Dělám chyby, zas a znova, ale tohle byl neomluvitelný přešlap. Další z mnoha.

Kdyby to bylo naopak… Taky bych se starala. Taky bych mu nic nevyčítala. Taky bych mu poděkovala. A místo jedné výchovné bych ho objala, protože já bych bez něj tu noc taky nedala, a na ten stydlivý úsměv, když jsem mu později ve dne děkovala, taky nezapomenu.

Možná, že po všech těch letech začínám chápat, co to je přátelství. Jenom doufám, že už není moc pozdě. Jsou tady určití lidé, které nechci ztratit. Jedni z mála.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama