Další z mnoha, jedni z mála

21. července 2018 v 19:38 | Linda |  Každodenní
Odlehlá část lesa, kam vedou pouze neviditelné stezky. Kazatelna metr nad zemí, tvořící tak hezké suché místo na přečkání plískanice. Noc. Déšť. Bouřka. My dva. Já ve spacáku. On v termofolii nacpané pod oblečením.

"Začíná foukat," říká. Já, zabalená do větruodolného spacáku, samozřejmě necítím nic.
"Jak velká je ta celta?" ptá se dál, zuby mu jektají zimou, zatímco ukazuje na moji celtu nataženou na zemi jako další vrstvu tepelné izolace.
"Myslíš, abychom ji přehodili přes to prkno?" ukazuju na slabý trámek, který by v kombinaci s celtou tvořil stěnu a tudíž boční ochranu před větrem.
"Ne, abychom ji přehodili… přes… nás."
Na tu ostýchavost, zdráhavost a nesmělost v jeho hlase nikdy nezapomenu. Stejně jako na teplo z jeho zad, když jsme se navzájem dotýkali hřbety a zahřívali se.

"Je ti v tom spacáku teplo?" zeptal se mě zničehonic uprostřed noci. Jak sakra poznal, že jsem vzhůru? Nebo mluví ze spánku?
"Jo. A tobě v těch vrstvách?"
"Jo."
"Super."
Další přetočení na bok. Další teplo. A zvláštní pocit bezpečí.

"Není ti zima?" ptá se časně zrána, když ranní chlad dotěrně zalézá pod nehty.
"Mrznou mi nohy," odpovídám stručně. Můj spacák je sice fajn, ale ne v 5 °C. A jak zjistil, že jsem vzhůru?
Buch. Na mém spacáku přistála jím vyhřátá celta.
"Já jsem v pohodě. Bez té tvojí celty bych tu noc nedal."
Zvedá se a jde pryč. A mně je zle. Stará se o můj tepelný komfort a přitom kdyby si večer neřekl o celtu, ani by mě nenapadlo nabídnout mu ji. A nic mi nevyčítá, i když jsme se do téhle situace dostali skrze mé rozhodnutí. Dokonce mi ještě poděkuje. Zasloužím jednu výchovnou, ne vděk!

Stydím se za to, že jsem kamarádka na baterky. Dělám chyby, zas a znova, ale tohle byl neomluvitelný přešlap. Další z mnoha.

Kdyby to bylo naopak… Taky bych se starala. Taky bych mu nic nevyčítala. Taky bych mu poděkovala. A místo jedné výchovné bych ho objala, protože já bych bez něj tu noc taky nedala, a na ten stydlivý úsměv, když jsem mu později ve dne děkovala, taky nezapomenu.

Možná, že po všech těch letech začínám chápat, co to je přátelství. Jenom doufám, že už není moc pozdě. Jsou tady určití lidé, které nechci ztratit. Jedni z mála.
 

Půl roku v bosobotkách

19. července 2018 v 11:55 | Linda |  Barefoot
Chodit naboso byla jedna z maličkostí, které ve výsledku měly obrovský dopad na velkou spoustu věcí.

Pro začátek svojí bosé cesty jsem si vybrala leden. Všimla jsem si, že se v okolí města, kde studuji, pořádá kurz šití barefoot (zkratka bf) bot, takže jsem se rozhoupala a přihlásila jsem se. Už předtím jsem si doma vyráběla huarache, ale moc jsem toho v nich nenachodila. Jsem sice divná, ale v prosinci se mi nechtělo běhat v sandálkách.

(Vypadá to, jakože mají velký nadměrek kolem prstů, ale nemají, to jenom, jak jsem měla patu položenou na zemi, tak bota popolezla nahoru)

Neodolala jsem ale, a zkusila jsem se alespoň proběhnout ve sněhu (u nás ho moc není, tohle byl vpodstatě jediný poprašek za celou zimu). A tehdy jsem si to úplně zamilovala. Cítit zemi, po které chodíme, je skvělá věc. Trošku návrat k přírodě.


Se zimními botami z kurzu jsem byla vysmátá celou zimu. Tahala jsem je všude - ať už na cestu do školy po posoleném chodníku nebo na výlet do hor metrovými závějemi. Nejsou sice nepromokavé, ale nepozorovala jsem na nich, že by jim to nějak vadilo. Vždycky jsem je akorát vysušila, namazala tukem na kůži a mohla jsem začít nanovo.

Jejich obrovská nevýhoda je, že kloužou, ale hrozně moc. Což je vlastně zároveň taky výhoda, protože jestli mě něco baví, tak to je rozeběhnout se před zledovatělým úsekem a dojet až nakonec.

Také jsem začala pozorovat první změny na svém chodidle. Ploché nohy jsem nikdy neměla, takže v tomhle směru nemůžu posoudit, čeho jsem si ale všimla je, že se mi nasvalila ploska nohy. Najednou byly vyrýsované jednotlivé svaly, když jsem je zatla, připadala jsem si jako na výstavě kulturistických nohou.

Také se mi začaly rozvíjet prsty, konečně jsem viděla svůj malíček, který byl v normálních botách strčený pod ostatní prsty.

Co mě ale potěšilo nejvíc bylo, že při dlouhých pochodech zmizela bolest prstů, kterou jsem vždycky pociťovala v pohorkách. Pídila jsem se po příčině, a jako logické vysvětlení mi přišly kladívkové prsty. Protože mám ukazováčky delší než palce, v normálních botách neměly dostatek prostoru a začaly se deformovat. Při krátkém pochodu to nijak nevadilo, ale po 10 a více kilometrech jsem už pomalu nemohla normálně jít kvůli řezavé bolesti. Prsty se zmáčkly a protože neměly místo na normální odvíjení při chůzi, všemožně se v botě pitvořily, šlachy byly zkrácené a přetěžovaly se a prsty naříkaly.

V bf botách bylo najednou místa hafo. Teď, po půl roce, mám ty ukazováčky sice pořád stažené, ale rozhodně ne tolik. Začínají se rovnat (pomáhám jim různým cvičením a protahováním, ale na to jsem lajdák, takže občas dostanou trénink třikrát denně a občas na ně na týden úplně zapomenu) a hlavně nebolí!

Tohle byly moje prsty předtím, teď zpětně nechápu, jak jsem takhle mohla odchodit tolik kilometrů.


A tady po půl roce. Pořád je ten ukazováček vystrčený nahoru, ale změna je obří.


Celkově mám z chůze větší radost. Užívám si různé terény, baví mě porovnávat pocit na šiškách s pocitem na písku nebo šterku. Líbí se mi, když si umažu nohy a pak jenom projdu mokrou trávou nebo kaluží a zase je mám čisté. Teď v létě zbožňuju, že mi nohy dýchají.

Jásá i moje minimalistické srdce, protože mi vlastně stačí dva páry bot na celý rok - zimní a huarache. Přesto jsem si ale na kurzu vyrobila ještě takové parádní sandálky, které nosím když jdu třeba na zkoušku nebo jinou formálnější událost (formálnější berte s rezervou, kdybych šla do divadla, překonala bych se, sandály nechala doma a vzala si boty na podpatku. Sice bych je sundala jakmile by ztlumili světla v sále, ale to už je jiná).


Protože jsem milovník přírody, dlouhou dobu jsem pochybovala o vhodnosti sandálů do terénu. Nicméně jeden výlet do lesa a bylo jasno, že jsou lepší než pohorky. Nekecám!

Boty drží na noze jako druhá kůže, takže není problém šplhání po stráních, brodění se bahnem nebo lezení po stromech (není to sice žádná hitparáda, ale pořád je to lepší než crocsy, ve kterých jsem jednou lezla na jabloň pro uvízlou psí hračku… Nikdy víc!).

Lidé na mě divně koukají, přece jenom už od mala je nám vštepováno, že do lesa jedině v pohorkách do půli lýtek, ale tohle je lepší. Nemůžu chodit tak rychle, ale přijde mi, že je noha jistější.

A když prší nebo je bahno, nemusím nic řešit. Louží nebo řekou normálně projdu a po pár minutách mám boty i nohy opět suché, bahno je sice nepříjemné, protože klouže, když se dostane mezi botu-nebotu a chodidlo, ale stačí projít mokrou trávou (nebo trávou obecně, taky to funguje) a je to pryč. Jak kamarádka řekla - není to pro princezničky.

(Z výšlapu na Královec. Po okrajích cesty je sice tráva, ale jít v ní bylo ještě horší než po těch šutrech - byla totiž plná daších šutrů plus byla ještě smotaná do sebe, takže se člověk musel prodírat trsy ostré trávy.)

Co se zranění týče, tak já jsem dobrodružný trouba, to znamená, že vlezu úplně všude, ať už tam je hezká rovná cestička nebo krátery plné ostrých kamenů a trnů (Dobře, nebudu Vám nic nalhávat - nejsem hrdina, kamenitá cesta je super jenom na chvilku, to samé asfalt. Ač to není úplně nejpříjemnější zážitek, který mám s bosochozením spojený, nelituju toho a lidé mi nevěří, když říkám, že mi to vážně nevadí). Nechodím jenom po turistických trasách, často si krátím cestu neexistujícími stezkami, takže se často potkávám s různými zdroji zranění, ale zatím jsem vždycky vyvázla v pořádku.

Klíčem je totiž uvědomělé našlapování. Tím, že můžu terén vnímat, můžu také zareagovat na jakýkoliv diskomfort, který vnímám. Když cítím, že mám pod nohou něco ostrého, tak na to prostě nedošlápnu, ale ucuknu nohou a položím ji vedle. Překvapilo mě, že spousta lidí je z tohohle úplně na větvi a nemůžou to pochopit. Ale ruku na srdce, kdybych měla boty s 5cm podrážkou, taky bych nechápala, proč si někdo vybírá kam šlape, když bota přece všechno skryje.

A jiná poškození typu poškrábání od větvičky jsou minimální. Kůže na chodidlech mi zhrubla, takže vydrží mnohem víc a nějaká větvička nemá šanci. Ostružinové šlahouny jsou trochu jiný kalibr, ale taky se to dá.

Co je ale horší než v botách jsou klíšťata. Mnohem líp se jim chytá na holé nohy, ale tahle nevýhoda je vlastně zároveň taky výhoda - nemusím se zouvat, když si chci prohlédnout nohy. Takže vylezu z vysoké trávy, zkouknu nohy, když tam něco leze, sundám to, a jdu dál.


Lidé obecně koukají, když mě v těch botách-nebotách vidí. Někteří opovrhovačně, někteří se zájmem, už se mi stalo, že se mě někteří dokonce zeptali, co to mám za boty (a hned další otázka byla, jestli to nebolí, když jdu po kamenech). Za sebe můžu s klidem v srdci říct, že mi to je celkem jedno, jak se kdo kouká na moje boty, ale chápu, že pro někoho to není příjemné.

Další z pozitivních přínosů bylo celkové zlepšení držení těla. Narovnala se mi záda, přestala jsem se předklánět a kulatit ramena a nekoukám se do země (což je překvapující, člověk by řekl, že od země neodlepí oči, protože musí skenovat terén). Najednou jsem z ničeho nic objevila, že nejenom mám břišní svaly, ale dokonce je při chůzi používám. Delší pochody jsou pro mě pohodlnější, protože nepřetěžuju jednostranně jednu část těla, ale zátěž rozkládám rovnoměrně.

Opotřebení bot je minimální, jak zimních, tak obou párů sandálků.

Pro chození naboso se nadchla i moje rodina, pomohla jsem jim vyrábět huarache. Těší mě, že se do toho vážně zažrali a pomalu to berou jako životní styl a ne jenom hezké sandálky na léto… Pořád mi tvrdí, jak se těší, až za mnou přijedou na návštěvu do mého dočasného bydliště a půjdou se mnou na procházku do místních lesů.

Kolem a kolem, jsem moc ráda, že jsem na bosochození přestoupila. Těžko říct, co mi to udělá za deset dvacet let, ale momentálně na sobě pozoruji pouze změny k lepšímu.

Růže

4. července 2018 v 6:22 | Linda |  Každodenní
Jdeme po lesní cestě, všude jenom kameny, šišky, jehličí a větve.
A najednou se uprostřed cesty válí krásná oranžová růže.
"Jé, růže!" pravím.
Můj spolucestovník se mi na chvíli ztratí z očí a když už ta chvíle trvá moc dlouho, otáčím se, abych se přesvědčila, jestli nezemřel bídnou smrtí, jenom abych zjistila, že v ruce drží tu růži a se slovy "ta je pro tebe!" mi ji podává.
Lidi, věřte tomu, nejhezčí věci jsou zadarmo.

 


Neplánovaný výlet na Královec

21. června 2018 v 9:51 | Linda |  Každodenní
Hraju Dračí doupě, což je fantasy hra na hrdiny klasicky s tužkou, papírem a kostkami. Tenhle týden odpadla schůzka, tak jsem si vzpomněla, jak mi kamarád (schodou okolností ten s tím papírovým porsche) říkal o bývalém lomu, který je teď zatopený a lidi se tam jezdí koupat.

Tak jsme dohodli čas, sebrali ještě druhého exota z naší skupiny a psa a vyrazili jsme.

Okolí lomu bylo krásné, ostatně jako všude tady - lesy, louky, svahy a pole s konopím.

Krátkou procházkou jsme dorazili k malému zákoutí, kde byl dobrý vstup do vody. Nakonec jsem se koupala akorát já a pes, ale zdálo se, že to byla ideální rovnováha věcí. Dva na břehu, dva ve vodě.

Na zpáteční cestě jsme se shodli na tom, že bychom ještě někam vyrazili. Pejska jsme zavezli domů a podle instrukcí exota jsme dojeli ke Královci.

Normální lidé by to pojali jako výšlap na horu, my jsme to vzali trošku kolem a kolem, cvičili jsme se v hodu na terč (kameny na pokácené kmeny u cesty), šermování (větvemi), štafetě (s kamenným kolíkem) a šplhání (po všem možném). V podstatě taková malá olympiáda, na zpáteční cestě z kopce dolů došlo i na sjezd (bez lyží a po kamenech). A ano, všem nám již bylo 18.

Z předešlého odstavce jste si mohli udělat lehkou představu o množství kamenů, které se tam nacházelo. To platilo tak nějak generalizovaně, především však pro cestu. V bosobotkách to byla sranda jenom chvíli. Mám 3mm podrážku, takže to jsem se rovnou mohla vyzout a jít úplně naboso. Nemám sice nijak extra rozmazlené nohy, na terén jsou zvyklé, ale tohle byla úplně nová úroveň. Neříkám, že to bylo bolestivé, ale ani neříkám, že to byla procházka po lesním mechu.

Přesto se mi to líbilo.

V půlce cesty jsme se zastavili a krátce pokochali dechberoucím výhledem. Bohužel, z fotek to je takové bezrozměrné, ale kdyby už nic jiného, za výhledy jako tenhle stojí každý kámen na cestě.



Na vrchol jsme dorazili ve 21:10 a ač slunce už zapadlo, stále bylo krásně vidět do dálky. Pokochali jsme se, řešili jsme procentuální zastoupení ženské a mužské části v rámci jednoho člověka a správnou techniku dřepů (a spoustu ůzných, neméně důležitých, témat) a vydali se na zpáteční cestu.



Musím podotknout, že dolů se mi v bf botách šlo o mnoho lépe než nahoru. Nemusela jsem totiž na chodidle stát celou dobu, než vytáhnu druhou nohu nahoru, položím ji dopředu a udělám krok, ale v případě potřeby jsem mohla cupitat a nebo sjíždět (upozornění pro Vás: je to špatný nápad).

Ač jsem holka z vesnice, nikdy jsem neviděla světlušku naživo. U nás prostě nebyly. Tak jsem si to užila teď naplno, kdy lesy svítily jako městská promenáda za jarního večera. Protože už bylo čtvrt na jedenáct v noci a v lese bylo šero, nebylo pod stromy v dálce vidět nic, pouze líně poletující světélka. Desítky na jednom místě!

Domů jsme dojeli pozdě a utahaní jako koťata, ale už plánujeme, kdy si to dáme znova.

Porsche pro kamaráda

18. června 2018 v 14:36 | Linda |  Domácí výroba
"Hm, pěkný porsche."
"Tsss."
"Co je? Ty bys nechtěla porsche?"
"Ani ne hele."
"Tak až nějaký budeš mít, můžeš mi ho dát."
"Leda papírový."
"Ok, píšu si to - Linda slíbila papírové porsche."

Fakt si to zapsal, je to oficiální, z toho se nedá vycouvat…

Tak teda jedno porsche pro kamaráda.


Cuketové bramboráky

14. června 2018 v 13:49 | Linda |  Domácí výroba
Využívat sezónní ovoce a zeleninu je super. A protože cukety jsou akorát v rozpuku, pomalu přecházím na cuketovou dietu.

Prvním krokem jsou bramboráky. Vážně jsou jednoduché!

Cuketa se akorát oloupe, nastrouhá nahrubo a zamíchá s vejcem a hladkou moukou (nebo je také možné přidat nastrouhané brambory, zhruba tak půl napůl s cuketou). Podle chuti si tam jenom přidejte sůl, pepř a jiné koření.

Výsledná konzistence je taková tekutá, protože cuketa je dost šťavnatá, ale ničemu to nevadí.

Bramboráky jsou značně mokré, zato úžasně lehké.


(foodblogerka ze mě asi nebude, takhle to rozhodně nevypadá jakože to je mňamka. :D )

Obecně o bosochození

13. června 2018 v 15:25 | Linda |  Barefoot
Dneska stále častěji a častěji omílané téma. Nejsem sice žádný odborník, ale pokusím se trošku shrnout takový bosochodkový základ (ale stoprocentně na něco zapomenu, to bych nebyla já).

Takže, co to vlastně je?

Jedná se o chození úplně bez bot nebo v botách, které věrně kopírují tvar špičky (dávají tudíž dostatek místa prstům) a zároveň mají tenkou, ohebnou a rovnou podrážku (není žádný výškový rozdíl mezi špičkou a patou).

A k čemu je to dobré?


Trochu teorie.

Tvary dnešních bot podléhají módním trendům, které jsou bohužel v rozporu s fyziologií našeho chodidla (boty do špičky, podpatky, úzké pevné boty…). Neméně oblíbené jsou také různé korekční vložky, speciální odpružené podrážky se vzduchovým polštářem a skvělé ponožky, které když si nevezmete, máte puchýře ještě za měsíc.

Když výše zmíněné zkombinujeme, získáme krásnou botu, která nese jméno slavné celebrity, ale nepodporuje funkčnost našich nohou. A od nohou se odvíjí všechno - jakákoliv nesrovnalost na chodidlech se může promítat až do páteře. Všimněte si ženy vpravo - aby kompenzovala vysoké podpatky, musí mít pokrčená kolena a prohnutou bederní páteř (hyperlordozu). A potom porovnejte ženu vlevo a vpravo. Která má hezčí postavení těla?

(zdroj obrázku: http://richardandrs.com/2016/11/07/nebezpecne-barefoot-chozeni/ )

Přirozenou vlastností našeho chodidla je pružnost. Zajišťují ji svaly klenby nožní společně s vazy. Když chodíme naboso nebo v bosobotách, svaly se posilují, vazy se zpevňují. Tím, že noha není podpírána vyztuženou botou, vazy na sebe musí převzít funkci stabilizátorů, které drží nohu při pohybu na nerovném terénu, čímž dochází k jejich zpevňování. Neustálou aktivací svalů plosky nohy dochází k zesílení, chodidlo poté dokáže mnohem lépe pružit a nožní klenba je stimulována - chozením naboso se dají řešit problémy s plochonožím (taková malá vsuvka ze života - když jsme se ve škole učili vyšetřovat pacienta pohledem, mimo jiné jsme sledovali klenbu. Z dvaceti studentů ve skupině jich 18 mělo ploché nohy a z nich 3 byli po operaci vbočeného palce. Je to sice malá uzavřená skupina exemplářů, ale zároveň to taky je alarmující případ).

V našich krásných botkách hrůzy na sebe pružící funkci přebírá podrážka a vložka. Naše svaly tudíž nemají potřebu zatínat se, a tím se posilovat - proč by to taky dělaly, když to za ně zvládne podrážka? A i kdyby nakrásně chtěly posilovat, nemají prostor, protože je bota těsná, vložka speciálně vykrojená, aby kopírovala tvar plosky a nedovoluje chodidlu dostatečně se rozplácnout.

Další důležitou částí našich nohou jsou prsty. A prsty fyziologicky rozhodně nemají tvar krásné kulaté špičky či dokonce špičaté špičky. Každé chodidlo je unikát, někdo má takové kachní ploutvičky, někdo má nejdelší prst ukazováček, někdo má dlouhatánský palec a krátké ostatní prstíky. Nohy se od sebe liší i v rámci jednoho člověka.

(zdroj obrázku: https://www.koule.cz/novinky/co-o-vas-prozradi-prsty-na-nohou-66409-shtml/ )

Krásné hrůzobotky mají špičku tvarovanou tak, aby se líbila očím, ale prstů se na názor neptá. Špička je často nejužší místo celé boty, prsty jsou namačkané na sebe (a nejvíc na to trpí palec, vbočuje se a utlačuje vedlejší prsty, protože mu nic jiného nezbývá, do boty díru neprotlačí), a přitom by to mělo být naopak. A vbočený palec vážně není jediná deformita prstů, která může vznikat špatnou obuví.

Bosobotky mají špičku (pokud to nejsou sandálky) tvarovanou tak, aby vyhovovala přirozenému tvaru chodidla. V praxi to vypadá tak, že je celá bota plácačkovitá, ale taky pohodlná pro prsty, protože jim umožňuje roztáhnout se do šířky a správně se odvíjet při chození. A co je důležitější? Vzhled boty nebo vzhled chodidla?

(zdroj obrázku: https://www.bosoneboso.cz/barefoot-boty/ )

V neposlední řadě chození naboso nebo v botách s tenkou rovnou podrážkou dovoluje chodidlu vnímat povrch - nejen, že se tím kůže na nohách zpevňuje (nezapomínejte mazat, jinak se zpevní až moc a praskne!) a podporuje se její přirozená obranyschopnost (protože je vystavována vnějšímu okolí a musí být schopná odolávat), ale vlivem nerovného terénu dochází k masáži plosky, která příznivě ovlivňuje krevní oběh.

A v létě je nedocenitelné hlavně to, že je noha na vzduchu, dýchá a nemusí se zapařovat v botách a ponožkách. Takže se vyhnete onomu nechtěnému smradu z bot.

Pro koho to je/není vhodné?

Nejjistější je zeptat se lékaře/fyzioterapeuta, který se o problematiku bosé chůze zajímá, pak budete mít větší jistotu, jestli můžete botky zouvat bezstarostně. Ne všichni lékaři jsou totiž nakloněni tímto směrem, a budou Vám radši doporučovat drahé zdravotní boty (které jsou u některých případů vhodné, ale některých neznamená všech).

Ohledně nevhodnosti by se obecně dalo zmínit několik skupin lidí, které by radši měly na bosochození zapomenout nebo se hluboce zamyslet, jestli by jim to ve výsledku spíš neublížilo:
:diabetici - kvůli problémům, které mohou vyvstat v případě poranění na dolních končetinách, tzv. diabetická noha.
:lidé s patní ostruhou - zvýšenou iritací patní kosti může dojít ke zhoršení stavu.
:obézní lidé - tohle je značně diskutabilní třída, našla jsem články, které tvrdily, že s obezitou jedině naboso, další články to popíraly, každopádně zamyslet se nad svou kondicí musí ten dotyčný.
:lidé trpící problémy s páteří nebo nosnými klouby dolní končetiny - skoliozy, artrozy, endoprotézy… Raději vyhledejte konzultaci s lékařem.
:lidé, kteří nemají možnost chodit v různorodém terénu - mluvím o lidech, kteří celý den chodí po rovném tvrdém povrchu - asfalt, dlažba, chodníky… Chůze na rovném tvdém povrchu (dlouhodobá, ne 30minutový nákup v supermarketu) je zabiják i pro zdravé nohy a ve výsledku si můžete přičarovat plochá bolavá chodidla.

A v zimě co?


A v zimě samozřejmě pokračujeme! A to nejenom proto, že se nám nohy přes léto roztáhly natolik, že už se nevejdeme do našich starých bot (osobní vsuvka - nohy si na dostatek prostoru zvykají mnohem lépe než na nedostatek, já už svoje staré kecky neobuju, protože mi tlačí prsty k sobě a je mi to nepříjemné).

Trošku teorie.

Naší nohou vedou metry cév, kterými proudí krev. Krev, mimo jiné, přenáší teplo. Když to hodně zjednodušíme, tam, kde proteče hodně krve, bude taky větší teplo a tam, kde není cirkulace tak intezivní, bude teplota nižší. Proto je jádro našeho těla (orgány dutiny hrudní a břišní) až ta poslední část, na kterou nám začne být zima, zatímco prsty rukou nám mrznou, i když je máme v kapsách (souvisí to s celkovými termoregulačními mechanismy).

Krev také roznáší kyslík. Naše tkáně mají neustálou spotřebu kyslíku, i v klidu. Nicméně když provozujeme nějakou fyzickou aktivitu, poptávka našich tkání po kyslíku stoupá. A aby náš organismus zajistil, že se kyslík k tkáním dostane, zvýší intenzitu prokrvování.

Teď spojte roznos tepla a roznos kyslíku. Když dojde k fyzické aktivitě, stoupne potřeba kyslíku. Aby ji tělo pokrylo, zvýší se prokrvení a tudíž i zásobení kyslíkem. A když se zvýší prokrvení, dojde také k většímu přenosu tepla a k celkovému zahřátí.

Jak to souvisí s chozením naboso?

O pár odstavců výš je popsáno, že chozením naboso jsou svaly plosky nohy neustále stimulovány k aktivitě, to znamená, že neustále pracují. To znamená, že potřebují víc kyslíku, tělo zvyšuje cirkulaci, takže se k těm svalům dostane víc kyslíku a s ním i více tepla.

Zjednodušeně: dokud se hýbete, Vaše svaly se zahřejí a zima Vám nebude. Nesmíte se zastavit.

(zdroj obrázku: https://ikarkulka.blogspot.com/2017/04/zimni-barefoot.html )

V botách Vám naopak může být zima - kolikrát se Vám stalo, že jste se podivovali nad tím, že máte skvělé zimní boty a teplé vlněné ponožky, ale stejně Vám mrznou prsty?

Souvisí to s tím, že už tak těsnou botu ještě vycpete ponožkou a ušněrujete, a tím utlačíte cévy. A když utlačíte cévy, nemůže jimi krev volně proudit. A podle horní zjednodušené rovnice - kde proudí málo krve, tam je zima.

A jak můžu začít?


Sundejte boty.

Ne, zas tak jednoduché to není. Vaše noha je přizpůsobená chůzi v botách, takže si na bosochození bude muset zvyknout. Začínejte proto krátkými výlety, rozhodně se nemůžete první den v bosobotkách nebo úplně naboso vydat na celodenní horský pochod.

Respektive můžete, ale potom se připravte na to, že to nebude příjemné a rozhodně Vám to neprospěje.

Jiný styl chůze


Když budete naboso chodit tak, jako jste byli zvyklí v normálních botách, bude to bolet. V normálních hrůzobotkách došlapujete na patu, která je tlumená podrážkou a vložkou. Takže můžete dupat jak chcete, ale ten kámen prostě neucítíte (obrazně řečeno).

Na boso došlapujete spíše na střed chodidla. Další vsuvka - zjistila jsem, že absolutně nevím, jak to popsat. Nikdy jsem se nad tím nezamýšlela, ale nejlíp bych to asi vystihla tak, že došlapujete na patu a vnější hranu chodidla skoro současně, takže to není žádné přidupnutí, ale spíš jemné položení nožky na zem. A zbytek kroku už je stejný s normální chůzí v botách - přehoupnete se ze středu chodidla na prsty a odrážíte se přes špičku.

Taky se připravte na to, že budete dělat kratší a pomalejší kroky.

https://www.youtube.com/watch?v=NwTJeunBqu0 - ukázka správné techniky chůze (a souhlasím s tím koncem - pro každého funguje něco jiného, poslouchejte svoje tělo).

Další osobní vsuvka - čeho jsem si všimla, tak že v okamžiku, kdy si srovnáte nohy, dobře si je zakořeníte, jakoby se Vám narovná i zbytek těla. Párkrát jsem se načapala, jak automaticky rovnám hlavu a ramena a hlavně neprohýbám záda. A to jsem jenom dala pryč podpatky. Naše tělo je dokonalý výtvor, říkám to už od prváku na střední a nikdy to říkat nepřestanu.


…co jsem zapomněla, snad doplním příště.

Červnové dny… Některé

9. června 2018 v 17:36 | Linda |  Každodenní
Sousedi mají obrovskou třešeň, která nám každoročně dává zásoby ovoce do mrazáku. Tenhle rok jsem se konečně rozhoupala k tomu, že zkusím uvařit marmeládu a sirup. Taky jsem se jela podívat za mojí starou dobrou známu, abych k mému neskonalému potěšení přišla na to, že se jí daří skvěle. A náhodou jsem se octla ve výletním vláčku.

První oficiální článek?

7. června 2018 v 18:24 | Linda |  Každodenní
Ahoj. :)

Možná by nebylo od věci trochu objasnit smysl tohoto blogu.

Před několika lety ("shodou okolností" to bylo vrcholné období puberty) jsem si řekla ne.

Nelíbilo se mi, jakým směrem jsem se ubírala, nelíbil se mi pocit, se kterým jsem večer ulehala ke spánku, nelíbilo se mi, co jsem sama sobě prováděla.

Boj to je těžký a nekonečný, ale jsem velice ráda, že jsem se do něj pustila.

Nezúčastněným pozorovatelům se může zdát, že se vlastně nezměnilo nic, to proto, že se největší změna udála v mé hlavě, ve způsobu, jakým přistupuji sama k sobě. Ale teď, o několik let později, ten obrat začíná být viditelný i navenek (údajně).

Nechci se tu moc zabývat minulostí, nicméně nepochybně stojí za tím prvotním impulzem ke změně a má největší zásluhu na tom, že jsem vystoupila ze svého stínu a vydala se do neprozkoumaných krajin.

Co tedy očekávám od blogu?

Beru ho trochu jako bič na sebe.

Jakožto správný "hraničář" (člověk s hraniční poruchou osobnosti, ale nechci si ji přiznávat, považuju to radši za přirozený proces vývoje osobnosti, navíc mi přijde, že to je akorát pojmenování výmluvy) se velice rychle nadchnu, stejně rychle ale dokážu i vyhasnout a přeskočit někam jinam, kde zase krátce zazářím a pak zapomenu a pořád dokola.

Začátek tohoto mého "přesměrování" začínal stejně, jako miliony falešných přesměrování předtím. A docela podobným způsobem i pokračoval.

Nicméně tentokrát cítím, že nechci, aby tenhle vlak jen tak zastavil, přejel z kolejí na silnici, proměnil se v auto a jel někam jinam.

Změny, které se udály, jsou mi přínosné a naplňují mě. Navíc nastávají dny, kdy mi přijde, že se přibližuji k tomu ideálu člověka, kterým bych jednou chtěla být. Jsou to nepatrné krůčky, ale jsou.

Jenže pak taky nastávají dny, kdy pomalu uvadám a odlétám do jiné kapitoly. Zapomínám.

A proto tu je blog. Až doteď jsem to zvládala jenom s pomocí deníku, neustálého přísunu motivace (čtením různých článků či sledováním videí, která se týkají mých zájmů) a psaní příběhů.

Pak mě napadlo (a ano, byl to, nečekaně, impulzivní zážeh, ale držel se mě skoro měsíc, tak jsem si nakonec řekla, že to zkusím), že když budu mít něco, co bude veřejně přístupné, a tudíž všem viditelné, třeba mě to dokope. Donutí mě to nevzdávat se, protože můj neúspěch by pak byl všem na očích ("všem" berte s rezervou. :D ).

A protože internet dneska nabízí tu skvělou možnost anonymity (alespoň na té rovině, že dokud se Vám nepředstavím, jsem Linda, náhodná holka), je pro mě jednodušší začít. Můžete si mě třeba spojovat s reálnou osobou, ale i kdybyste byli moji rodiče, nespojíte si mě se mnou. Takže můžu být anonymně osobní, osobně anonymní, to je jedno.

No dobře, ale co tady bude za články?

Mix každodenních záležitostí, ale ne každodenních příspěvků.

Zajímám se o pro někoho "alternativní" dlouhodobě udržitelný způsob života - celkově vzato, ekologicky přátelštější.

Dále jsem propadla kouzlu minimalismu, je to právě ta věc, která mi pomohla nejvíc si uklidit v hlavě, tudíž ovlivnila i většinu dalších událostí (tak proč ji, sakra, píšeš až na druhé místo?).

Přešla jsem na barefoot - chození "naboso" a můžu si to jenom a jenom pochvalovat.

A v neposlední řadě ráda čtu (hlavně fantasy) a vyrůstala jsem mezi motory, takže ač ekologicky aktivní, čtyř a dvou kol jsem se vzdát nedokázala.

Sem tam se tu objeví kousek té teorie, tady a tam deníkový zápis, tu a tam nějaký recept nebo návod, občas nějaká knižní záležitost… A možná i nějaká naprosto totálně úplná blbost, na ty jsem, koneckonců, odborník.

Prostě vzato kolem a kolem, nic, co by tu nebylo už tisíckrát.

Něco končí, něco začíná

6. června 2018 v 21:40 | Linda |  Každodenní
Blog jako součást překonávání toho, kým jsem byla, a směřování budoucí cesty?

Uvidíme.